Author 50 Ceský ráj aneb popis mého závodnického umu.

26.04.2008

Den před startem tohoto prestižního podniku jsem si v naději v alespoň trochu dobrý výsledek slíbil, že nepůjdu do hospody. Opak byl samozřejmě pravdou a já tam vesele poslal 6 kousků a aby se nebáli tak je pohlídala 1 zelená. Před spaním ve dvanáct v noci jsem ještě vydatně povečeřel znamenitý kebab a uléhal s pocitem, že zítra tam ty výletníky musím zákonitě všechny zesměšnit, protože mám formu jako hrom. Jenomže forma asi odešla stejně rychle jako ranní stolice, která mě trýznila hned od brzkých hodin. Ani jsem nestihl pořádně posnídat a fyzicky a psychicky rozložen odjíždím na Branžež. Tam se hodím do gala a ve slušivém SNS trikotu se jedu podívat na start. K mému zděšení se už hoďku a půl před výstřelem kumulují závodníci před čárou a tak se nechávám strhnout a kumuluji se taky. Následuje nekonečný zevling, ale zase stojím hned za první stovkou a tudíž mám startovní pozici, která mě předurčuje ke kvalitnímu výsledku. Předstartovní nervozitu ukončuje výstřel a já vyrážím na trať. To co ale následuje jsem ještě neviděl. Všichni vyrážejí kupředu jak v záchvatu padoucnice a já, jelikož se nechci nechat zahanbit taky. Připadám si jak kdybych měl jet časovku na oválu a né 50km maraton. Tepovka okamžitě atakuje 192 a na mě jdou pomalu mrákoty. Nestíhám dychat a to jsem ještě neujel ani kilometr. Postupně se to zlepšuje a já stále ještě věřím v relativně dobrý výsledek, i když podvědomně tuším že něco není v pořádku a nohy jsou pořád takový jalový. Tepák pořád tak nějak osciluje kolem 175-185 a tak si říkám jak dlouho tohle můžu vydržet a kdy si trošku odfrknu v nějaký náročnější pasáži. Neodfrknu. Pomalu mi dochází, že tohle je asi závod letců a že pokud nechci dojet až za bábou s nůší, nebo za pánem kterýmu jsem se na startu smál, že má helmu nasazenou obráceně a ještě jede na dámském kole, tak musim jet kaši co to dá.

Asi na dvacátem kilometru začínám pociťovat nepříjemně nastupující hlad a už vím, že jsem snídani opravdu podcenil. Vstříknu do sebe pořadatelský carbosnack a vkládám do něho všechny naděje, že mě doveze na občerstvovačku, kde bohatýrsky posvačím. Opravdu mě dovezl. Vidím stánek a představuju si nejrůznější pokrmy, ale cítím se zase docela dobře a tak si říkám že nebudu zastavovat a jen chňapnu co nabízí sličné děvy a jeden postarší pán. Prvním chňapem beru lahodný iontový nápoj. Chystám se na druhý a ejhle. Pán s banánem se mě zřejmě leknul, nebo si to rozmyslel, že ho dá kolegovi za mnou, nebo nevim co a prostě jsem banán minul a problém byl na světě. Vracet se nebudu, snad to nějak dojedu. Ještě slyším borce za mnou jak nadává, že ten banán mohli aspoň oloupat a mám chuť ho zavraždit, protože ten banán jsem měl jíst já. Pokračuju dál, bez banánu.

Ještě jedu, ale žaket si vyloženě říká o slovo a taky ho dostává. Jeho nástup byl zdrcující. Posledních 10 kilometrů jedu asi stejně dlouho jako předchozích 40. Už nikoho nepředjíždím, jsem jenom předjížděn. Vždycky mě dojede balík, asi na 10 sekund mě vcucne, aby mi vzápětí ukázali záda. Dokuď tam jsou závodnící je to ještě snesitelný. Pak nastupujou výletníci. Dojede mě skupinka na trekových kolech Dominátor, helmu maj z kauflandu a na zádech batoh. Mám pocit že jeden dokonce svačí housku se salámem. Snažím se s nimi držet tempo, ale marně. Nastupující signál blížící se křeče do stehna moji snahu zastaví a oni se na mě jen usmějou a mizí v dáli. Jsem strašně nasranej, že nemůžu jet a jen plácám nohama. Jedu asi 10 a tepu skoro maximum. Teď už snad jen ta bába s nůší. Naštěstí pro mě mě žádná nedojela a já se s vypětím všech sil dostal úspěšně do cíle. Nezajímá mě ani čas ani výsledek, ale jen hledám místo kde dostanu jídlo. Dávám sekanou a pivo a konečně začínám fungovat zas jako člověk. I když vlastně chodím jako namrdanej kačer.

Suma sumárum jsem to jel asi 2:08, ale tenhle závod prostě není pro mě. Sprinty na 50km už dávno nejsou moje doména :o)

+ přidat komentář