Ještě jeden kopec zážitků z dalšího dne.

26.03.2009

Na dnešek jsem si naplánoval královskou etapu.

Ráno se odehrává v rutinním tempu, s vyjímkou, že nepotkávám SNS kluky na snídani, asi si přispávaj. Ani Pedros není na ICQ online, takže se rozhoduju, že v tom dneska budu uplně sám už od začátku. Uplně nezávisle vyrážim teda už v půl desátý.

V plánu mám teda výjezd na Lluc, sjezd na Calobru s následnym výjezdem tohohle pekelnýho stoupání (700 vejškovejch metrů na desetikilometrech) a pak pokračovat přes sedýlko pod Puig Majorem s následnym nejdelšim možnym sjezdem do Solleru a odtud přes Coll de Soller zpět.

Aby se čas etápky trochu natáhnul, tak pod hory jedu přes Llucmajor a Algaidu, mezi kterejma si lehce asi 2km zajíždim někam mezi zahrádky a k místnímu krchovu, kam zrovna přijíždí pohřebák s rakví, doufám že to nic nenaznačuje a jsem radši obezřetnější.

Drncákama připomínajícíma stav CZ silnic jedu směrem na Sencelles, kde na první křižovatce trochu přehlídnu auto a dobržďuju smykem, ale na rakev to naštěstí není. Dál přes Binissalem, Llosetu až na Selvu, kde začíná první kopec. To už za sebou mám lehce přes 2hodky jízdy a přes 60km v nohou. Tím, že hodina pokročila je v kopci asi tak 200 snadnejch obětí, který předjíždim svým silovějším tempíčkem.

V sedle, nahoře u kavárničky a benzínky, se vyvaluje a vykecává dalších asi 150 cyklistů. Dokoupuju 1,5 litrovou vodu, za vyděračskejch 1,80EUR a pokračuju na SaCalobru. Ještě před bufikem u křižovatky na Puig Maior, je vidět důvod proč tady byla silnice asi 2měsíce uzavřená. Upad obrovskej kus skály, velikosti našeho hotelu a vzal silnici ssebou.

Vyhopunout se do dalšího sedla, natáhnout rukávky a už je tu vymazlenej sjezdík serpoškama dolu na Calobru, kterej začíná pověstnou kravatou, což je zatáčka o 270stupňů. Dole u moře jen natlačit dlouhej ESTIM gelík, nechat se vyfotit a zpátky stejnou cestou na kopec, kterej má fakt grády. Jedu to potřetí, tak uvidíme jak to bude vypadat v porovnání s rokama 2006 a 2007. Stoupání rušej jen autobusy s turistama, který si to smrděj nahoru, naštěstí vše ale vychází a nikde se kvuli protijedoucím autům nezasekávaj. Ke konci stoupání kopec docela utahuje a jsou tu místa s 11% sklonem.

Už sem nahoře a pokračuju dál zvlněnym stoupáním pod nejvyšší horu ostrova Puig Major, spíš pohodovym tempem, takže stíhám jíst traťovku a dělat nějaký fotky týhle gigantický hory s vojenskym radarem nahoře.

Dlouhej sjez do Solleru procvičí náklop, ale rozhodně nezahřeje, takže dolu přijíždim docela vykoslej. Za chvilku je zase dobře a tak zastavuju a sundávám rukávky. Během toho mě předjíždí trojička vyšvihanců, kterou docvakávám za městem. Z dresů odezírám, že je to nějakej rakouskej silniční team a tak si řikám, že by zase mohla bejt ve výjezdu na sedlo Coll de Soller zábava.

Hned jak začnou serpentíny si jdu svým tempem do vedení, zůstavaj semnou jen dva. Většinou se držim vpravo a před pravou zatáčkou je zavírám do protisměru k levýmu okraji a zatáčku projíždim do středu, aby přede mě nemohli. Některou ze zatáček projedu v sedle výraznějšim tempem a hnedle mě napadá strategie jak to s nima sehraju. Prostě pokud mě nechaj na špici, budu aktivnější v pravejch a jakoby si budu zkoušet nástup a flákat levou zatáčku ve který jim potom jakoby nečekaně nastoupim (c:

Blíží se finálová partie serpentín, jednu sérii projíždíme v normálu a v další levý zatáčce je u kraje skupinka cyklistů, kontroluju tepy a rozhoduju se pro útok právě tady. Nakopávám těžký převody, zvedám se a atakuju v levý zatáčce do protisměru. Hned za zatáčkou je čas nahodit velkou placku a rvát to co se dá, rychlost leze ke 35kmh. Sérii serpošek zamnou vlaje akorát ten co mi visel na zadnim kole, ten druhej odpadává. Rvu to dál a v poslední pravý si dokonce v náklopu škrtám pedálem o zem. A už je tu posledních sto metrů. Síly docházej a vidim za sebou přední kolo mýho soupeře a už vim, že to nebude jednoduchý. A taky že jo. Atakuje a těsně před sedlem si mě maže o celou dýlku kola. Rozhodně dobrá šou pro ostatní. I já jsem se výborně bavil, mávnutim si děkujem a valím to z kopce dál.

Pod kopcem kontroluju jak jedu dlouho a že mám asi 150km zasebou, takže se rozhoduju dojet sedum hodin respektive 200km, čímž se dobrovolně připravuju o těstovinkovou předvečeři.

Na rovinkách už to vcelku pěkně odsejpá, dojíždim postaršího chlapíka po padesátce, kterej se zamnou vyváží asi 10kilometrů do Algaidy, kde si chce děsně povídat, ale já německy prostě neumím, tak se ho ptám na angličtinu, kterou zase nevládne on. Gestikulací ale naznačuje, že mi neodstřídá a že se jen poveze zamnou, dává lámané „SenkJů“ a s úsměvem mi poklepává na záda. V Algaidě se loučíme a v protivětru si už zase jedu sám.

V Lluchmajoru potkávám nějakýho Čecha, kterej je na stejnym hotelu a tak to v protivětru kolem dálnice, příjemně střídáme v tempíčku až do Arenalu a k hotelu.

Takže nakonec padla 200 kilometrová meta a nastoupal jsem bez pár metrů skoro tři kilometry.

+ přidat komentář