Tak akorát middle propečen

2.6.2007

Po zážitcích z parádní sprint downhillový tratě se budim do dne prvního mistrovskýho závodu se spoustou otazníků. Včera sem sice sletěl z kopce na čtvrtym místě a namazal si spoustu opravdovejch megaborců, ale třeba se všichni šetřili, aby měli síly na dnešní konečně důležitej závod, nebo tim že nemám k dispozici mezičasy všech, sem si je mohl namazat v poměrně slušnejch technickejch sjezdech kde cejtim výhodu v technice, který dneska nemusej hrát takovou roli. Techniku přece piluju od mládí po nejen Jizerskejch kopcích, a tak se mi třeba jen vrátily ty některý tlamky ve sjezdech nebo trefený stromy, ale jak řikám já, kdo nepadá jezdí pomalu.

No včerejší předsprintový dvacetikilometrový rozjetí na kopec dneska radši vynechávám a ráno nasedám do autobusu, kterej nás veze do prostoru závodu a skoro na půl hodky usínám. Nohy sem dneska ze schodů nijak nevnímal, tak sou po těch pár včerejších vytepanejch výjezdech v pohodě a připravený bojovat dál. No Ráďa Bůďa asi nekecal, že to jeho PéRko fakt funguje. Po příjezdu děláme kolečko přes shromaždiště na kopec, abysme zjistili že nám věci nějakej tatar přesto že to byl Ital odvezl na start. Naštěstí jdu k závěru startovního pole a tak se nestresuju jako někteří chudáci ostatní, kteří nestíhaj start a v kraťasech, tričku a sandálech se vydávám na sedmi kilometrovou pouť lehce obezřetněji, protože nerad jezdim zbytečně bez helmy.

Převlíkačka, rošambo s bidonama, skoroprázdnej přesunovej měnim za ten závodní s jonťákem, kterej si zase nesmim splíst s tim ve kterym mám vodu na regečko do cíle a jdu se rozjíždět, mám na to něco přez půl hodky. Sem nějakej takovej dost vláčnej, doufám že na mě něco neleze, protože ráno sem měl pocit jakoby mě lehounce pálilo v krku, ale na takový myšlenky tady přece nejsem! Přesně jako na ty další, když začínám přemejšlet, jak bych moh dneska asi zajet! Do desítky, musim do desítky! Tak dost!!! Jen já a mapa! Musim to ale brutálně rvát a k tomu nedělat chyby, jak jednoduchej návod na závod, tak ale proč teď při rozjíždění mám pocit, že bych se šel radši natáhnout, bojuju se zíváním a kde je ten pocit kerej mi sliboval Albert, když mi dával před 14dněma tréninkový dávky, že bych měl míc pocit v nohou že chtěj trhat asfalt, snad sem si ho včera nevyplácal?! Kolo sem pošteloval, že chodí parádně, letos mi zatim dělá radost a nezklamalo mě, tak uvidíme jak se porve s dalšim nářezem, když včera dostalo takovej čoud.

Start se blíží, daří se mi bejt naprosto v klidu oproti ostatnim co tak sleduju, ikdyž má vnitřní pohoda na mě nakonec taky asi neni tolik vidět, když bezeslova kolem všech projíždim na start. Nervozitu si tady prostě nemůžu dovolit, ikdyž dvě minuty zamnou jde švýcar Beat Oklé a ten je dobrej, ale na sprintu sem ho o minutu dojel a předjel a to sem byl taky pod tlakem, když šel minutu za mnou mistr mistrů Mika Tervala. No prostě musim bejt klidnej a daří se mi, navíc mě to dlouhý přes půlhodinový rojzetí konečně probralo, ikdyž sem se na něm v tvrdších úsecích nedokázal vytepat, žeby na mě mělo vliv to vedro?

Tak a jedem, mapa se mi nevejde do mapníku, budu muset ke konci zastavit a překládat. Na jedničku to je jasný, jen bacha na tu vodbočku z pevný, prostě až tou druhou v lese. Jednička je tady a jak v cíli zjišťuju, tak se mi povedlo vyvarovat chybky odbočení právě tou první cestou a zjištění, že je mezi nima plot, kterej neni v mapě moc vidět.

Dvojku už mapuju cestou na jedničku za jízdy a řikám si u zakázanýho prostoru doprava, což mě samozřejmě mate, když v rychlosti křižovatku před narážim na pořadatele a v domění, že hlídá ten zakázanej prostor odbočuju doprava dokopce a dělám skoro minutovej zásek, což sakra bolí. Spravuju to pár motivačníma nadávkama na vlastní hlavu a jedu kolem hlídače ještě jednou, taky mi moh ukázat kam, jako jeho kolegové včera ve městě při sprintu. Ještě rozhozen na odbočce na tečky radši zastavuju, abych si to všechno doujasnil, protože chybu už udělat nechci a v následnym pěknym sjezdu po tečkách se v duchu fackuju, abych se konečně probral, nechyboval a JEL! Naštěstí v podmínkách tlaku ME nemám nejspíš muj osobní motivační problém jet šrot a tak to docela slušně rvu, nebo že bych se letos fakt naučil aspoň trochu jet rychle i bez konfrontace s někým?

Takže na trojku valba po tečkách, který mohli bejt klidně čárky, protože tam smažim ke třicítce, ale tak docela to drncá, hup na asfalt, spoléhám na pořadatele a vjíždim až do protisměru. Celej úsek až pod kopec jedu fakt docela svižně, abych to pak v prvnim stoupání závodu rozbalil a zjistil v rámci sama sebe jak sem vlastně na tom. Výjezd je dokonce i docela technickej a dost si tam dávám, ale nikdo jinej tu neni kdo by slyšel jak si sem tam heknu a řikám si jestli sem to pod kopcem trochu nepřehnal a nebudu muset slízt a tlačit. Sem nahoře a razim v sedle a to je to trochu dokopce, přeci jen ty tréninky ražení byly k něčemu.

Další postup je díky zavřenýmu průjezdu uplně jasněj co se volby týče až na kousíček přes nebo kolem kopce, uvidíme až tam budu. Kousek za kontrolou prolítám kolem borce na fullu. Sem příznivec vyšších zdvihů, ale tady je ten rozdíl docela vidět a představuju si jak bych se tady krásně uhoupal na mym stotřiceti zdvihovym stroji. Tak přes nebo okolo, tyjo přes je docela vysoko a mám to rozjetý, tak to objedu. Za bránou to začne, nabírám rychlost, začíná se mi to líbit, první zatáčka mě hodně vynáší a zbytečně mě to zpomaluje, ale chci víc a rychlejc, zase to rozšlapávám a další točky tohohle festovního sjezdíku už kontroluju smykem nebo většim náklonem, uvidíme jak ty nový gumy držej. Tak to bylo libový a na tom fullíku by to bylo ještě lepší, teď ale zpátky do koncentrace, tyjo Pari tady fandí... chudák, na mou rychlou otázku "chceš něco" řiká "máš asi dvě minuty na borca", načež mi vzápětí dochází, že už musí mít bohužel dávno po závodě.

Na pětku radši zprava, delší ale po pevný, lehce se nechávám rozhodit dřívější odbočkou, ale jistim to pohledem do mapy a stoupám kolem nějaký zříceniny za kterou se kamenitej výjezd docela pekelně zvedá, zase dávačka, sesednout a nebo radši lehčí převod, radši to koušu a vyjíždim.

Tak šestka má docela volbu, tak du zprava, ale vrstevnice po deseti metrech sou znát a já stoupám tam kde sem čekal, že budu teda víc traverzovat, navíc dost kamenitej sjezd se strachem abych neprorazil ve mě nechává dojem, že to zleva muselo bejt rychlejší a asi i bezpečnější.

Zpátky na silnici, skládám se na to jak na časovkářskej speciál a v odbočcce na tečky naklápim a vůbec nezpomaluju, ať si makarónskej divák užije, když už tady je kamera (c; Určitě mě ještě točí, tak tenhle pocit si zachovávám a dřu ve výjezdu po trávě co to dá. Serpentýnou nahoru, chvilku tlačim a nutim se běžet a když už nemůžu maskuju to za překládání mapy a mapování dalších postupů.

Další sled kontrol je jasnej, na osmičce někoho okřikuju že mapuje u kontroly a překáží mi, abych mu vzápětí ukázal jak se tlačí od kontroly dál po trávě dost do kopce. Na asfaltu to zase roztahuju, rychlost se souká ke čtyřicítce na rovině a v dlouhym sjezdu samozřejmě odbočuju tam kam sem si řek že odbočit nechci, ale když už sem těch 10m pod křižovatkou beru spodní variantu.

Na desítku du zleva až za rybníček, ale obě varianty budou zhruba stejný a na další kontrolu du zleva a ve vracečce potkávám zamnou dvě minuty startujícího Beata, což může bejt snad minuta nebo minuta a půl a ve mě to ve spojení s blátivim sjezdem naštěstí vzbuzuje koňskou dávku adrenalinu a dává mi to brutální sílu pro poslední výjezd přez jedenáctku k asfaltu. Na silnici pak předjíždím Mišu Fraňa, mě pak předjíždí nějaká baba v autě, napráší mi do vočí a zpomaluje, takže jí předjíždim zase já a šíleným Áááá ji dávám do otevřenýho okýnka vědět. Po sběrce ještě ukazuju jak se dá zvoslit ražení cíle, kterej sem skoro porazil, ale kolem ani helmou v cíli nikam neházim, radši.

V cíli mě bere kamera, Italskej divák naštěstí nerozumí jak si pod něčí fousy hodnotim svoje cílové ražení, vyčítám čip a pořadatelé mi hlásej, že sem průběžně jednička. Co na to chlápek s rytmyckym jménem? Přijíždí ke mě a s úsměvem mi gratuluje, že sem ho o dvě vteřinky zaříz, Beat Oklé je prostě pohodář. Nacházim baťoh, nalejvám se regenerákem a koukám, že je v těch výsledcích už docela dost lidí. Přijíždí Tomíno a asi mu trochu nejdřiv kazim radost z jeho průběžnýho třetího místa ale pak společně vyčkáváme další, protože chybky sem přece udělal a je tady spousta borců co pudou bez chyb a ještě k tomu pekelně rychle. Jaryn prej zkazil, KLádin zalít a Tomíno nám hlídá kdo nás ještě odsune, nakonec před nás jde finský duo Tervala Keskinarkaus. Tomíno mi jako znalec světovejch hráčů, řiká že to bude nejspíš těsný, ale naštěstí se tam už nikdo nenacpal a já se moh s hodně zvláštnim pocitem věnovat s ostatníma moknutí pod sprchovacim stanem v docela silný přeháňce. Potom mě Bogi odvádí v dešti na kytkový vyhlášení, kde tomu všemu teprv začínám věřit a kde mě docela začíná pálit v krku. Cestou dom se stavujem v Koopu, kde nakupuju nějakej mulťák, ale už večer je mi skoro jasný že mám po závodech, protože v krku už mě nepálí, ale bolí mě každý polknutí.

Zbytek Mistráku se už jen koupu v posteli a raduju se z medailí ostatních.

+ přidat komentář