Král Šumavy

30.08.2009

- Schumava King a.k.a. SchuKing (čteno šukink) (c:

Co si dám, když ne MS?

Letošní sezona, zrovna ta, na kterou jsem obětoval nejvíc času a morálu v zimní přípravě, kdy jsem o víkendu dokázal třeba trávit dvě-tři hodiny ranním lyžováním a další dvě-tři odpoledním bikováním po kopcích na sněhu, a za celou zimu jsem nebyl ani jednou nemocnej, se ke mně obrátila zády ve chvílích, kdy jsem to nejvíc potřeboval. Po tom, co jsem si v jarní části ČP vyjel nominaci na ME do Dánska, na mě týden před odjezdem kdosi v práci naprskal nějakou nepříjemnost, z čehož jsem rázem ležel v teplotách doma a místo dolaďování formy se rozhodoval jestli jet nebo ne. Nakonec po zkušenostech z ME v Litvě, kam jsem při mojí smůle přicestoval taky s nemocí a i když mi bylo o něco líp, se postavil na start sprintu, kterej jsem prostě s rýmičkou nemohl jet na stoprocent a vzal tak JaRynovi možnost závodit, jsem si řekl, že je nás nominovanejch sedum a já tam nepojedu nikomu kazit možnost závodit, když já nejsem stoprocentní. Ke konci „evropskýho týdne“ jsem už byl samozřejmě schopnější a zase v provozu, takže o to celý muka byly horší.

Díky okolnostem mi teda zbyla možnost nominace na MS na jediný dva závody v rámci pětidenních, který bych musel vyhrát. Co bylo ale ještě horší, že po měsíci jsem opět někde něco pobral a zase sem byl nachcípanej a doma. Jarní formička, kterou jsem podpořil Malorkou, byla pryč a i když jsem se na pětidenních při klasice zkoušel hodně rvát, stopku mi vystavil SI čip pro záznam kontrol, kterej prostě přestal fungovat. Poslední možností jak si zajistit letenku do Izraele byla krátká, kdy hned za mnou startoval Mára Pospíšek. Ten když mě dojel v lese a normálně mi ujel ve výjezdu, mi bylo jasný, že se na mě ty dvě nemoci poznamenaly víc, než jsem si myslel a že je všechno úplně v kýblu a závod už jsem jen tak nějak bez morálu doplandal. Všech víc jak 400 hodin tréninku, který hlavně kvůli repre akcím od listopadu do července proběhly, byly tak nějak k ničemu.

Docela dlouho jsem se s tim v sobě pral a hledal nějakou motivaci co si dám, když neletim na MS. Nějaká silnice mě lákala, a tak jsem si jako jeden z vrcholů našel silničního Krále.

Lance letos nejenže nestih odlet na Malorku, ale ještě se trochu vyválel na bajku a s prasklou pažní kostí toho z jara vůbec moc nic nenatrénoval, nicméně chce jet taky a rozhodujem se, že dáme střední dvoukilo. Ještě teď si pamatuju jeho vysmátou fotku z VELA potom, co právě Krále vyhrál. No a když zjišťuju, že maj i stokilometrovou variantu Ladies, tak tlačím na BoruFčí, toho času úřadující královnu Jizerskejch časovek, aby si to dala taky.

Požitkářský ježdění a nějaká zábava

Tím, že jsem teda vypadnul z ladění, jsem se nemusel tolik krotit a jel třeba v Alpách i delší dvěstětřiceti kilometrovej vejlet na silnici, nebo naopak pohodový švihy se sjezdíkama na fullíku, který by jako tréninky pro chrtařský MTBO závodění nebyly zrovna vhodný. Po loňský smůle v Alpách, kdy jsem hned druhej den lehnul ve sjezdu, votevřel si koleno a na zájezdu dojezdil, jsem si tyhle Alpy užil a opět pocítil jejich vliv po návratu domu, kde se mi najednou hodně parádně jezdilo po kopcích na velkou placku (i když teda kompaktovou padinu).

Skoro pravidelně dvakrát tejdně vyrážím na silnici s Lancem, což je pokaždý docela svátek a hlavně fakt zážitek s masitějším tempíčkem a nějakejma peprnějšíma vteřinkama. A dáváme si parádní švihy jako kolem Jizerek zpět Polskem bez dokladů, nebo do Krakonoš na Rezek a tak...

Občas se ptám na drobnosti a vyslechnu si spoustu luxusních stórek, který Lance polovil, no znáte ho (c:

Závodní dolaďování

Čtrnáct dní před dnem D si dávám mapovýho Sněžnickýho stratéga se čtyřhodinovym limitem a necelejma sedumdesáti kilometrama s lezeckoběžeckejma vložkama, kterýho po vítěznym dojezdu ještě protahuju o dalších 50 svižnejch kilometrů z Děčína do Boru na Bážovu padesátku.

Tejden na to se zkouším rvát s maratoncema v rámci sedumdesátikilometrovýho Pahorkáče, kde po prvním kopci vlaju docela dost kilometrů sám za první skupinou s nadějí je dojet, načež v jednom ze sjezdů přehlížim na můj vkus zbytečně vysoko přidělaný značení, který když čumim před kolo prostě nevidim a dávám slušnej asi tříminutovej kufr. Po návratu na trať a dalších třech už drobnějších přejetí křižovatek, a tím po několikátym předjíždění těch samejch týpků, mám slušně po závodnim morálu, z kterýho sem se dostal trochu v závěru, kdy jsem sjel nějaký aktivnější kluky. Konečný šestý místo v kategorii mohlo bejt mnohem lepší, ale tak snad dobrej trénink.

Poslední přípravy

Asi dva dny před pátečním odjezdem se Lancoj konečně podařilo sehnat ubytování v cyklistama narvanejch Klatovech, ale s tím, že je to pro pět lidí, z čehož hned nadhazuju našim, jestli bysme je nemohli zneužít, že by nám udělali podporu na trati. Přestože je to takhle narychlo, souhlasej a v pátek si to už mastíme na Klatovy s nějakym náhradním materiálem, kdyby náhodou někde něco.

Tím, jak vůbec nevím, do čeho jdu, nám pro aspoň nějakou orientaci připravuju vejškovej profil včetně kilometráže a několika měst na horní rámovou trubku.

BF se vůbec nechce a skoro mi vyčítá do čeho jsem ji to uvrtal.

Do Klatov přijíždíme nějak před desátou večerní a prezentujeme se. Projet si tak poslední cílový kilometry nám nějak neklaplo, a tak se necháváme „strašit“ Lanceho vzpomínkama na minulý dojezdy na docela hutnej kopec v Klatovech, kde asi nebude nouze o křeče.

Jedem na penzík, kde už skoro spí nějaký soupeři, připravit se na brzký ranní vstávání. Lance přefukuje jednu duši, aby tam někteří neměli nevýhodu v podobě přespanosti a my se s BFčí ještě cpeme těstovinkama.

A hlavně vymejšlíme několik variant, kam postavíme naše s bufíkem. Nakonec kvůli logistice se startem BoruFky (my 200km+250km start v 7:15 a BF 100km + 150km v 10:00) to necháváme na jedinou zastávku těsně pod vrcholem nejvyššího bodu závodu, nad Železnou Rudou.

Král Šumavy

A je to tu – vzhůru na start

Vstáváme za deset šest, připravujem bidony, svačiny do kapsy a do tašek, který nám budou podány. Rezervní kola připravený, pumpa a nářadí taky, snad to ale nebude potřeba.

Před sedmou už se rozjíždíme v Klatovech a po chvilce se řadíme na čelo druhý vlny, když první je pro ty, který si to vyjeli a nebo jsou vpředu v seriálu 53x11, my si to nezasloužíme.

Čekáme a okolo si to ťape Háša, kterej jede samozřejmě dlouhou.

Poslední vycvrnknutí a už je tu 7:15 a Klatovama zní zvonění zvonů a my konečně startujeme.

Lance za to bere ve velkym stylu a tlačíme se co nejblíž k čelu balíku, aby nám to nevodjelo. Docela dlouho ale jedem za fíkama, a tak je tempo hodně poklidný. Na týhle klidný situaci se nic nemění skoro dvě hodiny až někam k šedesátýmu, kde je první občerstvovačka. Spousta borců si staví na čůrání a já dělám chybu, že si to vezu s sebou a zbytečně hlídám, co se bude dít. Sem tam je vidět borec, kterej píchnul, jednou se zezadu ozve hodně silný prásk, ale krom několika aut v protisměru je hladina adrenalinu dole, a tak stíhám dát s Hášou, kterej se tu najednou zezadu vyloup, nějakej rozhovor, ve kterým mimo jiné zmiňuju, jak je na tom aktuálně naše nemocná Ágnes.

Taky si vyslechnu rozhovor dvou borců, když ten jeden tomu druhýmu říká, „tak se tak na dva roky vybodni na kolo a pak budeš mít kluka“ (c:

A je to tu dvě – přikládá se pod kotel

Hned za občerstvovačkou, kde sem si zvládnul polejt ruku a bok, ale z druhýho pokusu se i napít, se roštuje tempo a v kopcích se začíná závodit. V jednom ze stoupání vidim Kubánce z Kolokrámu, jak už jsou ve čtyrech o serpošku vejš vodjetý, ale ty jedou určo dlouhou krom toho, že to je jiná liga. Míjím Kedlubnu, kterej vypadá, že si docela dává a hákuju se v první skupině. Během dalších stoupáníček to postupně odpadá, a tak se propracovávám trochu blíž k nejsilnějšímu jádru na špici, abych nezůstal někde odříznutej.

Nejvíc jsem ale překvapenej, že docela hodně získávám ve sjezdech, dicky jsem si myslel, když mi Lance ujel ve sjezdu, že sem na těch úzkejch gumách vyklepanější než by bylo potřeba a že se do toho neumim položit a že na závodech budu asi hodně ztrácet, ale nakonec opak je pravdou.

A je to tu tři – Špičák

Projíždíme Nýrsko za kterym jsme mysleli, že by mohli bejt poprvý naši s občerstvením, ale v bidonech napohodu, takže takticky je to zatím dobrý. A už jsme za devadesátym a to už začíná dlouhej stoupák na Špičák. Dole potkáváme auto prostatickejch rozhodčích, který si zastavuje se vycvrnknout. Ale to už za to berou chlapci ze Sparty a asi v šesti dělaj docela rázný tempo. Sem tam někdo odpadne a najednou koukám, že z tý metrový díry kterou sem si z nedbalosti nechal je asi metrů deset a že když přijde točka už je nevidim. Evidentně sem prošvih čas na řádnej arbajt, ale i tak nakládám velkou plácu, vstávám a jedu šrot. Docela se přibližuju, bejt tam tak tři lidi přede mnou, tak jsem snad i zpět ve skupině, ale těch asi 12 je megasilnejch a já podléhám tuhnutí stehen, odřazuju, sedám a trochu zvolňuju. Bohužel vůbec netuším, kde jsem a že za tři minuty jsem na vrcholu stoupání, a tak sem moh s tou Spartou a Kolokrámama zkusit jet dál. Průměr ve stoupání je přes 26. Ještě si to zkoušim sjet ve sjezdu, jestli náhodou tam trochu nezvolnili, ale pod kopcem ještě před Rudou jsem uplně sám a uplně svěšuju nohy, abych počkal na někoho, s kým bysme mohli jet nějaký tempo, kdybysme tu první skupinu zkusili ještě docvaknout. Dělám tady chybku, že si v klidu nezastavim na čůras, ale ještě jsem chtěl závodit.

A je to tu štyry - mezivložka

Projíždím Železnou Rudou a nechávám se dojet asi šestičlenou partičkou s Vojtou Beranem (AllTraining) a nějakým vysokym borcem v dresu 53x11 na Pinarellu, kterej jede taky střední a spal ve stejnym penzíku. Těsně před náma se rozsvítí železniční přejezd, ale říkáme si „jedem“ a než padly závory projíždíme, načež jeden borec říká, že to nebylo uplně sportovní.

Střídáme, ale tempo o ničom, tak tahám docela dlouhý špice a tady Vojta říká pěknou větu „No a je po závodě“ (c:

To už se ale blíží vršek nejvyššího bodu a já v dáli vidim naše. Najíždim si před skupinu, zahazuju bidony, beru nákup v igelitu a futruju do kapsy jeden banán a vybírám bidony. Ptám se, jestli někdo chce pití, ale vzadu to neslyší a když zahazuju nákup, tak si vyslechnu, že jsem teda nemusel ...ale já se fakt ptal.

Sjíždíme pod kopec a aktivita od kluků žádná, a tak už je mi jasný, že nedojedem vůbec nic a v klidu si zastavuju a vyprazdňuju se. Než se dojede na kopec, tak si tu díru skoro dojíždim, ale v následnym sjezdu je mezi náma Kolokrámí auto, který najednou uhejbá doleva, tak si říkám ok, pouští mě a snažim se ho brát zprava. Samozřejmě že o mě vůbec nevěděl a zavřel mě, že to smrdělo příkopem, to už se ale nasejřim a beru ho zleva a jemně si zařvu.

Během dalších kilometrů se necháváme sjet další skupinou, do cíle daleko, sám nic moc nezmůžu, a tak v táhlym stoupání se zvládám normálně najíst, což svědčí o tom, že se fakt nejelo.

Ve skupince co nás dojela, se ale najdou další aktivní, a tak se přeci jen zase začíná trochu jet.

A je to tu pět – dvoukílkáři

To už je tady jedno z posledních stoupání před dělením tras, kde se ne uplně kompaktní skupina nakonec přece jen trhá a po rozdělení tras zůstáváme ve čtyrech.

Nejaktivnější týpek už „porcuje medvěda“ a hnedle se ptá, co kdo jedem za kategorii ...a jsme teda dva na dva. Máme to posledních 45km do cíle, a tak pěkně spolupracujeme. Trochu mi dochází, a tak sem v naší skupině tak nějak v klidnym průměru a sem zvědavej, co se bude dít. Projíždíme Maršovice, tak sem jako doma.

Poslední dvě stoupání máme za sebou a blížíme se ke Klatovům, kde to začíná a posledních 13km jedem s průměrem 40. V Klatovech jsem v nejnevýhodnější pozici, na špici, a nejmladší zkouší nastoupit, ale sjíždíme si to. Pak to tak napůl zkouší ještě jednou, ale zase neúspěšně. Zase jsem vepředu, a tak docela zvolňuju a v tom přichází další nástup, tentokrát od staršího týpka, kterej byl v závěru nejaktivnější. Jenže okamžitě následuje viadukt a za nim ostrá levá a všichni tři hoši přede mnou jsou dlouhý do zatáčky a já se dostávám zase tak trochu nechtěně před ně. Rovinka v klidu, rozdjechává se to a přichází pravá. Těsně před ní se zvedám, protože cíl už přece nemůže bejt daleko. Získávám určitej náskok, ale cílová rovinka v mírnym stoupání je dlouhá a nohy už uplně tuhnou, a tak mě zleva sezmažej dva borci ze starší kategorie, až si z toho sedám. Cíl.

Uplně neskutečná

V cíli se dozvídám, že sem celkově šestej a pátej v kategorii, což sem teda vůbec nečekal. Co je v tu chvíli ale mnohem zajímavější, jsou vysmátý naši, který mi říkaj, že BF vyhrála stovku. Jako myslel sem si, že by mohla zajet, ale tohle sem teda nečekal. Objímám „krále“, mám z ní obrovskou radost, a tak okamžitě zapomínám na ten prohranej špurt.

BFčí mi vypráví, jak si mazala chlapy v kopci a slyšela od nich jen pochvalné hlášky a mručení. Jak si v duchu zpívala „Já jsem králem Šumavy“ od Tří séger. Jak se jí hodil vytištěnej profil na tyči, věděla kde je, a tak to v kopci narvala. Jak jí po sjezdu z nejvyššího bodu, kdy zůstala chvíli uplně sama, pomohl nějakej borec, kterýho dojela a odtahal ji několik kilometrů ke Klatovům, kde potom i přes to, že celá trať byla slušně značená, na asi tři minutky zabloudila a musela se vracet. Že měla přes třicet průměr. A jak dávala uplně zmatenej rozhovor do kamery (c:

Po chvilce dojíždí i Lance na pátým místě v kategorii se svým příběhem, kdy po výměně představce se mu někde ve sjezdu protočila řidítka a jak si je pak, blázen, dotahoval za jízdy.

Vyhlášení je bohužel až večer a my slíbili našim, kterejm určo velkej dík za pomoc, že stihnou rodinnou oslavu, a tak nakládáme a po riziku a pivku valíme uplně plní zážitků domů.

Pohár a pohárek na nás potom čekají doma po nedělním unavenym vyjetí na Malou Skálu.

Najel jsem 207,4km a nastoupal 3230m. Příště určitě musíme jet zase a snad nejen Krále.

Výsledky

100km	celk.	v kat.	čas	ztráta
BFčí	1.	1.	3:14:03.5	+0:00:00.0
200km	celk.	v kat.	čas	ztráta
mAk	6.	5.	6:13:52.5	+0:12:11.2
Lance	22.	5.	6:29:50.5	+0:28:09.2

+ přidat komentář