Takovej jeden den na soustřu na Malorce.

25.03.2009

Základem dne je vstát tak akorát (což je do půl vosmý) a řádně se vyprázdnit, což má velkou důležitost, protože na to navazuje, kolik toho bude člověk schopnej do sebe navalit na snídani. Čím víc tim líp samozřejmě – pravidlo "když je to zadarmo" tady platí absolutně.

Snídaně je od vosmi, což znamená bejt pět minut před osmou v jídelně i za cenu toho, že by tam člověk měl případně stepovat než odevřou. Předejde se tím zápasu vo houstičky s německejma důchodcema, který sem jezděj leta a věděj jak to tady chodí.

Na snídani, to se vejde, tak jedno dvě kola myslíků, nějaký ty vybojovaný houstičky a nějaká sladká tečka na závěr. Co je ale hlavní, je příprava traťovek s jejich následnym pašováním, páč vynášet cokoli je samozřejmě zakázáno.

Před přípravou věcí na švih, se ještě stihne zčeknout, že u nás doma je -5 a sněží, pak už se jen namazat krémem na opalování, skočit do krátkejch a vzhůru dolu do sklepa pro koleso, aby se stihla odjezdová desátá.

Až po sem, to je rutina, kterou postupně vychytáš do puntíku, pak ale následujou zážitky ze švihu, který jsou samo pokaždý uplně jiný.

Tak třeba dnes... nejdřív valba a vcelku střelecká kličkovačka v provozu hlavním městem. Což pěkně prověří, jak seš na tom s našlapáváním pedálů, případně s balancem na kole, když se neslejzá a čeká na semaforech. Za městem, ale už začíná ta správná divočina, hnedle při prvnim stoupání do sedla Coll de Sacreu, která se točivejma serpentinama nejdřiv nahoru a pak při sjezdíku, stane parádním rozehřátím do skoro závodního nasazení. V tom pak, pokračuješ celejch 60 kilásků po divokym skalnatym severozápadnim pobřeží, kde se lítá nahoru dolu, rovinku tady člověk moc nenajde. Naštěstí fouká do zad a tak se vše odehrává v leteckym tempu, ze kterýho tě vyhodí maximálně nějakej echtovní výhled, ať už na divoký pobřeží, případně na krásný vesničky v hornatý stráni s palmama a pomerančovníkama. Sem tam člověk potká nějakýho cyklistu, ale tady má většinou každej svý tempo. Případně, když se povede někoho dojet a ten se zachytí, tak se pak trošku závodí a testuje síla při výjezdu do dalšího sedla, jako jsem zažil dnes s nějakym Giant teamem z Čech na známý sedlo Coll de Claret, kde se asi před třema tejdnama závodilo při Tour de Mallorca.

A už je tu Soller, vcelku velký město dole pod horama odkud je cesta na všechny strany jen přes výživnej kopec. Čas na občerstvení a doplnění vody na místní benzínce a pak do sedla a vzhůru do sedla Coll de Soller, do kterýho je z obou stran silnice, řádně vinoucí se spoustou serpentín.

Dneska sem měl možnost podruhý otestovat svý síly se třema borcema z rakouskýho mtbteam.at, ke kterejm se připojuji ještě ve městě a když v tempu dojídám, vidim, že to jsou fakt silný kluci, protože si stíhaj ještě hodně povídat, ikdyž já už začínám spíš dejchat než, že bych ještě žvanil. Po hlavní k tunelu, kam už cyklisti nesměj a už se začíná nastupovat do serpentín. Kluci jedou, vykecávaj, tak si jdu před ně, trochu důraznějším tempem, zrychlujou, zůstávaj semnou a nepřestávaj mluvit, takže očekávám co bude za šou. Do třetiny kopce jedem moje tempo, pak jdou, ale všichni tři přede mě a v jedný pravotočivý vstávaj a zkoušej první nástup. Zvedám se ze sedla a docvakávám si díru, otáčej se a zjišťujou, že sem s nima. Chvilku klid, další pravá a poslední borec vykružuje přede mě doleva až ke krajnici, tim mě blokuje a první dva nastupujou. Sice se jim to napoprvý ještě nepovedlo, ale na podruhý v další pravý dávaj ty první, fakt tvrdej atak, a tak zůstávám s panem trojkou sám. Pár toček jedem spolu, já sázim na strojový tempo, na druhou stranu jsem tu na tréninku, po sto kilometrech v kopcích, takže už mám něco v nohách a tak to není na nějaký výrazný blbnutí, navíc už takhle dost tepu. Trojku si vezu na zádech docela dlouho, ale přesto si mě nastoupí, ani se nezvedám a jedu dál strojově, což se asi vyplácí, páč si dicky stahuju další a další nástupy a držím asi pěti vteřinovej odstup až na kopec.

Tradiční místo, kde vždy dělám fotku sjezdovejch serpošek, tentokrát věnuju akorát zapnutí vestičky a po pár točkách si sjíždím kompletní trojku, který zabralo nějakej čas oblíkání vestiček.

Jede se vopatrně, ale vostře a navíc se mezi nás přimíchává skupinka na bajkách, která si dovoluje pozdější dobrždění a i větší náklop v zatáčkách, my zase máme navrch v akceleraci a absolutní rychlosti. Takže i sjezdík dost graduje, různě se předjíždí, podjíždí, nastupuje za každou zatáčkou a volba projetí zatáčky, člověka pěkně zaměstnává, navíc i proto, že je tu trochu provoz.

Jsme dole bez újmy a s dalšim pytlem zážitků se odpojuju a jedu si po svejch. Chvilku pěkně po větru přes 40 a sjíždim dva dlouhány, který maj snad přes dva metry a nechám se napohodu odtáhnout do Santa Marie, odkud už mě čeká šichta za svý. Výjezd do věsničky Portol, kde většinou fouká příjemně do zad, to mám samozřejmě naopak v protivětru. Pak fikačka zahrádkama k letišti, kde kvalita asfaltu udělá ze sedací části totální řešeto, když se to během předchozích 140kilometrů nepovedlo někde jinde. A neskutečná rvanice s protivětrem kolem letiště, kde to je vždycky očistec. Ale už je tu pláž, výtoč nožek po promenádě kolem hotelů a dojezd pěkně na půl pátou, takže ještě v cyklodresu rovnou do jídelny na odpolední těstovinky.

Okoupat se a čekat na večeři, kde se zase navalit až k prasknutí a pak už jen většinou protahování, veget, leháro.

...a zejtra znova.

+ přidat komentář